Jak mohou vhodné vzdělávací technologie v učebnách pomoci učitelům na základních a středních školách?

S ohledem na stávající, vznikající a nadcházející trendy je nezbytně nutné začlenit do učeben pokročilejší technologie a zdokonalovat je. Učitelé a správci po celém světě se však obávají několika faktorů souvisejících se zaváděním vzdělávacích technologií. Mezi hlavní překážky patří nejistota ohledně počátečních nákladů, a tím i návratnosti investic. Další pochybnosti rovněž vyvolává údržba a nutnost osvojení velkého množství znalostí. Učitelé se zavedenými metodami vzdělávání žáků mají strach, že nové nástroje povedou k potřebě delší doby školení, ztrátě produktivity a ještě většímu stresu. 

Ačkoli se školy mohou obávat především vyšších nákladů, tyto úvahy jsou do značné míry neopodstatněné vzhledem k cenové dostupnosti a dlouhodobé povaze nových vzdělávacích technologií. Učitele na druhou stranu nejvíce zajímá, jak obtížné je naučit se nové technologie používat a integrovat je do výuky.

Obavy z dlouhé doby jejich osvojování a zádrhelů spojených s IT technologiemi se mezi pedagogy vyskytují v takové míře, až se zdá, že neochota učitelů je hlavní překážkou při zavádění sofistikovanějších vzdělávacích technologií. Společný průzkum společností EdScoop a PwC ukazuje, že neuvěřitelných 90 % učitelů se vůbec necítí sebejistě při implementaci nových vzdělávacích technologií do výuky. Pouze jeden z deseti učitelů s tím nemá problém, takže rozšíření vzdělávacích technologií v učebnách je zjevně velkou výzvou.

U každé profese a každého odborníka hrozí riziko, že se stane pohodlným a příliš „usedlým“. Učitelé, kteří mají určitý svůj přístup, mohou projevovat neochotu ke změnám a přizpůsobování se novým okolnostem. Učení se novým dovednostem, osvojování si nových technologií a udržování otevřené mysli však může být pro pedagogy velmi užitečné. To platí zejména v případě, že se učitelé rozhodnou změnit školu nebo chtějí v rámci školy dosáhnout lepšího postavení či ohodnocení. Přizpůsobování se novým vzdělávacím technologiím a získávání odborných znalostí pomáhá učitelům zůstat konkurenceschopnými a držet krok s aktuálními (technologickými) trendy ve vzdělávání. Na druhé straně samozřejmě získávání nových technických dovedností vyžaduje také určitý čas a úsilí. 

Proto je důležité odhalit hlavní obavy, jež učitelé v případě nových technologií mají. Pedagogové si například často stěžují na čas, který ztrácejí nastavováním a ujišťováním se, že stávající technologie ve vzdělávacím prostředí fungují. Odstraňování potíží týkajících se technologií je všeobecně považováno za náročné z hlediska času a trpělivosti, a nové technologie tak přinášejí obavy z nutnosti řešení ještě větších problémů. 

Učitelé uvádějí, že díky pandemii COVID-19 a distančnímu vzdělávání věnují řešení technických potíží mnohem více času, než tomu bylo v době standardní prezenční výuky. Opakující se, časově náročné úkoly spojené s technologiemi snižují chuť a ochotu učitelů i žáků je používat. Nebo je to alespoň tak vnímáno. Problém je v tom, že většina technologií, na něž se tato obecná představa vztahuje, nebyla vyvinuta na míru potřebám učeben a vyznačuje se spíše obecnějším přístupem k uživatelům. Učitelé si stěžují na problémy se softwarem pro videokonference, ale většina tohoto softwaru nebyla optimalizována pro vzdělávání. 

Dobré vzdělávací technologie snižují potřebu odstraňování potíží. Takové nástroje je možné snadno se naučit ovládat, používat a nasadit tak, aby přispívaly ke snížení stresu a pracovní zátěže učitelů. Zřejmým příkladem je známkování a opravování testů. Tento proces totiž zásluhou nových vzdělávacích technologií může být mnohem automatizovanější a efektivnější. Díky tomu budou moci učitelé věnovat více času kreativním a méně podřadným úkolům. 

Pedagogové musí věřit sami sobě a svým schopnostem přizpůsobit se. Učitelé na základních a středních školách přeci jen nesou velkou odpovědnost za formování budoucích generací. To vyžaduje nemalou dávku odvahy a odhodlání. Učitelé by si měli uvědomit, že jsou součástí velmi flexibilní profese, která v mnoha ohledech stojí v čele technologických změn. Skutečnost, že se pouze 10 % učitelů cítí při zavádění nových technologií do učeben a předávání nových technických znalostí žákům sebejistě, je v dnešní době nepřijatelné. Učitelé musí mít v rámci své osobnosti i školního prostředí větší důvěru v přizpůsobivost výuky a hodnotu nových vzdělávacích technologií. 

Což přirozeně do značné míry souvisí s osobní motivací. Pokud si pedagogové uvědomí zřejmé výhody nových technologií a budou mít zájem je prozkoumat, motivace se brzy dostaví. Ačkoli každý kraj, škola a učitel mohou mít své vlastní motivační důvody, sdělování četných výhod každé nové vzdělávací technologie přímočarou formou dokáže zázraky a výrazně snižuje obavy. 

Zatímco mezi učiteli často panují obavy z nových technologií, dnešní a samozřejmě i budoucí žáci mají jedno společné. Narodili se do světa technologií a o staré éře tabulí, fixů, kříd a nekonečných výtisků toho vědí jen málo. Pro tyto generace žáků představují nové vzdělávací technologie mnohem schůdnější cestu k podpoře zaujetí a nadšení pro aktivity v učebně. A to platí jak pro prezenční výuku, tak i distanční vzdělávání. 

Současní žáci dávají přednost online chatu a zasílání zpráv před fyzickými konzultačními hodinami. Jak v posledních letech zjistilo mnoho učitelů, hraje například e-mail velmi důležitou roli při kontaktování pedagogů s žádostí o pomoc nebo asistenci. Učitelé musí využívat nové vzdělávací technologie k předávání znalostí, a nikoli jen informací. S tímto cílem na zřeteli by se měla přirozeně objevit i motivace. Učitelé působí na poli vědomostí a technologie zajišťují lepší dostupnost širších vědomostí většímu okruhu žáků. To vše jsou klady. 

Ačkoli pouhé předávání informací zní jednoduše, není to účelem implementace nových nástrojů. Smyslem je ovládat tyto nástroje tak, aby poskytovaly hluboké znalosti a zaujaly žáky. Proto si tyto změny, jichž jsme svědky, žádají, aby se pedagogové snažili integrovat technologie do svého profesního života a běžně je využívali. Stejně tak technicky zdatní učitelé dokáží s předstihem rozpoznat „únavu z používání technologií“. Pokud se žáci nebo pedagogové potřebují „odpojit“, dát si pauzu nebo přejít na přístup založený na lidském kontaktu, učitelé, kteří si nové technologie dokonale osvojili, to poznají. Z tohoto důvodu je třeba, aby při používání technologií zůstala zachována realistická očekávání. Nové vzdělávací technologie nepředstavují žádný zázračný elixír, který přes noc zlepší známky všech žáků nebo překoná jakékoli překážky v rámci výuky. Nenabízí náhradu za skutečnou práci při výuce, ale jsou spíše doplňkem, jenž může tuto práci zlepšit a zefektivnit. 

Už před rokem 2020 se cloudové služby jako úložiště, online nástroje pro spolupráci a videokonference pomalu stávaly v základním a středoškolském vzdělávání běžnou záležitostí. Situace v rámci pandemie COVID-19 tento trend ještě urychlila a přeměnila mnoho tradičních výukových prostředí na hybridní učebny. Nyní tak máme příležitost vytěžit ze špatné situace něco pozitivního. Všechny tyto technologie s sebou přináší mnoho výhod pro učitele, žáky, rodiče i školy. Díky virtuální účasti je pro učitele mnohem snazší přizvat do výuky odborníky. Jelikož je možné hovořit prostřednictvím videokonference, nemusí hosté cestovat do školy. Žáci získají neocenitelné odborné znalosti a učitelé budou odměněni dobrým pocitem z kvalitní výuky. 

Všudypřítomný cloud napomáhá spolupráci mezi žáky, protože projekty jsou k dispozici nepřetržitě, a nikoli jen během vyučování. Žáci mohou spolupracovat, i když nejsou ve stejném fyzickém prostoru, což je celý smysl online výuky. Kromě širší a lepší spolupráce je obrovskou výhodou nových vzdělávacích technologií také možnost ukládání informací. S digitálními nástroji je mnohem snazší zaznamenávat obsah výuky pro budoucí použití a uchovávat třídní materiály bez nutnosti skladování objemných fyzických předmětů. Učitelé jsou poměrně známí tím, že s sebou neustále nosí různé složky a knihy. Každopádně moderní vzdělávací technologie se bez toho všeho obejdou. 

Co se týče pandemie, dá se říci, že většina škol nebyla připravena a učitelé také ne. Ale naštěstí se nacházíme v éře prudkého rozvoje vzdělávacích technologií a nedávné události k tomu ještě o to víc přispěly. Jak uvádí tento článek v časopisu EdWeek, zavírání škol a omezování prezenční výuky výrazně zvýšilo ochotu učitelů pokusit se přizpůsobit novým technologiím v zájmu svých žáků. V tomto ohledu měla celá nepříjemná situace kolem pandemie COVID-19 aspoň pozitivní vliv na zavádění vzdělávacích technologií. 

Nejnovější poznatky dávají velkou naději. Pokud bychom chtěli vše shrnout přesvědčivým vědeckým způsobem, můžeme říci, že vztah učitelů k zavádění nových vzdělávacích technologií je pozitivně ovlivňován hodnotovým přesvědčením, společenským vlivem a vnímanou snadností použití. V tomto článku jsme se zabývali všemi těmito aspekty a věříme, že nyní nastal čas pro rozsáhlý přechod směrem k zásadnímu rozšíření vzdělávacích technologií v základním a středoškolském vzdělávání. 

Model přijímání technologií (Davis, Bagozzi a Warshaw, 1989)